Na malování mě zajímá objevování a naplňování různých pravidel a zákonitostí. Vím, že to může vypadat jako protimluv – vždyť umělec, jak se mnozí domnívají, je zde od toho, aby šokoval, pravidla porušoval a bořil, co bylo vžité. Jestli ale v umění platí, že to nové je nečekané a překvapující, potom se ptejme, co je tím dnešním nečekaným. Proto mi připadá nejsvobodnější a konvence bořící právě pochopení určitých zákonitostí.
Co jsou pravidla, která mi dodávají odvahu malovat obrazy? První nezbytností se mi stalo učit se dívat. Všechny dovednosti jsou vám totiž k ničemu, když nerozumíte tomu, co děláte. Reflektovat své schopnosti, ať už jsou velké nebo malé, dívat se na obrazy jiných a učit se je číst. Jsou to napínavé a poučné výlety do různých světů tvorby. Často jsou přitom výsledky opačné, než jak se díla snaží působit. Ta bohatá mohou být chudá, šokující nudná, originální tuctová, svobodná svázaná. A jaká jsou ta, co přetrvávají dobu, z níž vyšla? (Protože to ani jinak nejde, než svou dobu chápat a čerpat z ní.) Obrazy, které přetrvaly, mají v sobě něco překvapujícího, co diváka přiměje k tomu, aby se s nimi ztotožnil, našel k nim vlastní cestu a jejich vlastní interpretaci. Jsou ve svém důsledku skromné, nepředvádějí se a nenutí vás zabývat se autorem. Protože obraz má samotného autora přesáhnout a žít si vlastním, svobodným životem. Když jsem v Padově viděl Giottovu kapli, tu neokázalou nádheru, překvapilo mě, jak namaloval zvířata i lidi – přímočaře, bez předstírání dovedností a malířské machy. Jeho obrazy jsou dořečeny, dokončeny, protože se v nich k umění přidala náhoda a nečekané. Pro mě to byla důležitá zkušenost – je tedy možné nebát se vypadat na první pohled neohrabaně a neartistně, protože ten druhý pohled, který objevuje další plán, umožňuje s obrazem žít.
Malíř volí prostředky malířské, barvu, kresbu, vyjadřuje se v materiálu. Příběh obrazu není příběhem literárním, ale právě příběhem skvrn a dotyků barev. To, co dělá z barvy materiálu barvu obrazu, je dotýkání barev. Potkávání barev je, co mne na mé práci nejvíce zajímá. Je to abstraktní svět barev. Souvztažnost barev způsobuje, že se obraz v paměti proměňuje. Může být plný světla a slunce jako třeba Goghova krajina, a při podrobné analýze zjistíte, že obraz činí zeleným jen pár tahů žluté. Druhý plán obrazu rozvíjí naši představivost. Co se nachází pod tím viditelným, je pro mou práci nejdůležitější. Nesnažím se nějak vypadat, okouzlovat šikovností. Mám ambici jít do hloubky a třeba i do jednoduchého výrazu, jen aby obraz měl své tajemství, dýchal vlastním životem a něco o něm vypovídal.
Antonín Střížek
- odkaz na stránky -
- pozvánka ke stažení -
- odkaz na stránky -
- pozvánka ke stažení -
