Oděvní design Heleny Fejkové (1954) vychází z jejího přirozeného zaujetí materiálem. Je totiž původem „textilačka“, vystudovala ruční zpracování textilií (1969-74) a pracovat začala v designatuře firmy TIBA ve Dvoře Králové n/L (1974-75).
Jako mnoho oděvních návrhářů její generace, šperkařů a tvůrců doplňků, prošla legendárními pražskými Bertram-kami (1974 – 91), ale skutečným startem byl podle jejích slov nález vyšívaného prádla po babičce v truhle na statku v Nových Lesích u Dvora Králové n/L., kam přišla za svým prvním mužem (1974).
Mateřské povinnosti jí dovolily věnovat se oděvnímu designu znovu až od roku 1981. Vedle odborných kurzů paličkování a tkaní, které vedla ve Dvoře Králové n/L, pak založila v Domě kultury v Trutnově Oděvní studio, které usilovalo nejen o vlastní tvorbu, ale také o širokou osvětu. V době, kdy trhu vládly časopisy Vlasta a Burda, to byl buditelský čin.
Velkou změnou v životě Heleny Fejkové byl její návrat do Prahy (1987) a rok 1989. Týden před listopadovými událostmi získala povolení prodávat svoji tvorbu „z atelieru“, krátce potom i souhlas ministerstva kultury - otevřít vlastní galerii. Na pražských Vinohradech byla 3.4.1990 jedna z prvních.
Vysoké pracovní nasazení v následujících létech bylo v té době v Česku typické pro mnohé začínající podnikatele. Rychle následovaly další galerie v Karlových Varech, Mariánských Lázních, Brně, Českých Budějovicích a v Praze. V roce 1994 založila se svým druhým mužem (Vladimír Hetflejš, 1945) také společnost, která se vedle výroby a prodeje v tuzemsku zabývala i zahra-ničním obchodem. Hlavní Galerie módy ale vždy sídlila v pražské Lucerně (1991-2010), kde se uskutečnila i většina premiér jejích nových kolekcí, kde vzniklo i Divadlo módy a kde se prezentovala i řada českých oděvních návrhářek, než vznikly jejich vlastní obchody (H. Havelková, T. Kováříková, B. Rajská, J. Procházková, M. Nevařilová, N. Ruden atd.). Na počátku roku 2011 přestěhovala Helena Fejková svoji galerii z Lucerny do Martinské ulice.
Těžištěm její práce byla a je modelová tvorba. Zajímají ji kolekce na principu stavebnice, ale také tvorba kostýmů pro film a divadlo. Každý takový úkol je pro ni výzva, jako když vstoupí do galerie nový zákazník - ať už náhodný turista nebo náročný tuzemský či zahra-niční klient.
Mnohokrát zmiňovanou důležitou kapitolou v profesním životě Heleny Fejkové je její spolupráce s výrobci látek. Nelze ale pomíjet ani její konfekční kooperaci (Otavan Třeboň), která měla vedle ekonomické stránky význam i pro popularizaci značky. Další kvalitou byla její spolupráce se šperkaři či výrobci doplňků. Bez nich si nelze mnohý model představit ani v galerii, ani na přehlídce. A hojně navštěvované a mediálně sledované přehlídky? Opět jde o produkt široké spolupráce, přehlídky jsou vlastně divadlem, které ozvláštňuje a doplňuje např. tanec (dlouhodobě spolupracuje se členy baletu Národního divadla v Praze), ale i pantomima, hudba i film.
Značku HELENA FEJKOVÁ PRAGUE již více než dvacet let především hledají a oceňují zákazníci se zájmem o individuální oděv. To je podstatné, ostatní je „třešničkou na dortu“ - např. prestižní ocenění „Za vynikající design“ (2002), premiéra trendové kolekce v Paříži (2006), možnost oficiálně reprezentovat český oděvní design v Číně (2008), či obdobná prezentace na Kypru. HELENA FEJKOVÁ se stala jednou ze skutečných značek české módy na přelomu tisíciletí.
Vladimír Hetflejš /2013/
Galerie Heleny Fejkové
Martinská 4, Praha www.helenafejkova.cz
- odkaz na stránky -
- pozvánka ke stažení -
Vladimír Matějka
(12.3.1919 Obory, okr. Příbram – 1.2.1994 Příbram)
V r. 1937 ukončil studium na příbramské reálce a poté v letech 1937-1939 pokračoval ve studiích profesury kreslení a deskriptivní geometrie na ČVUT a na Univerzitě Karlově u profesorů Oldřicha Blažíčka, Cyrila Boudy, Karla Lidického a Karla Pokorného. Okupací přerušená vysokoškolská studia ukončil až v roce 1946 státními zkouškami. Po dvouleté praxi na státním reálném gymnáziu v Mostě byl v roce 1948 ustanoven státním profesorem.
Za účast na demonstraci studentů 17.11.1939 byl internován do koncentračního tábora Sachsenhausen a v srpnu 1942 transportován do koncentračního tábora Dachau. Odtud byl propuštěn jako jeden z posledních studentů 25.12.1942. V následujícím roce krátce vyučoval na rodinné škole v Nymburku a poté byl totálně nasazen v Příbrami.
Od r. 1950 vyučoval na pedagogickém gymnáziu Teplicích a od roku 1958 působil v Příbrami jako okresní školní inspektor. V r. 1970 byl jmenován zástupcem ředitele na Gymnáziu v Příbrami.
Ve volném čase se věnoval hudbě, kresbě, malbě a řezbě. Od roku 1946 byl postupně členem pěveckých souborů Severočeských učitelů a Pěveckého sdružení pražských učitelů, jehož byl v r. 1999 jmenován čestným členem in memoriam. V 60. a 70. letech publikoval své kresby a grafiky v regionálním tisku. Byl jedním ze zakládajících členů spolku Příbramští betlemáři a dlouholetým kronikářem obce Hříměždice. Zúčastňoval se pravidelně regionálních výstav. Jeho kresby z koncentračních táborů jsou součástí stále expozice v Památníku Sachsenhausen a Oranienburg.
- pozvánka ke stažení -
Vladimír Suchánek se narodil 12. února 1933 v Novém Městě nad Metují. Studoval na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity v Praze (1952–54) u profesorů
C. Boudy, K. Lidického a M. Salcmana a na Akademii výtvarných umění v Praze (1954–60) v grafické speciálce prof. V. Silovského. Je činný v oboru grafiky, malby, knižní ilustrace, známkové tvorby a exlibris. Je členem Sdružení českých umělců grafiků HOLLAR, jehož je od roku 1995 předsedou. V roce 1997 byl jmenován členem Evropské akademie věd
a umění se sídlem ve Vídni. V roce 2006 mu bylo uděleno státní vyznamenání – medaile Za zásluhy v oblasti umění.
Vladimír Suchánek je příslušníkem generace, která sehrála důležitou pozitivní roli ve vývoji českého umění v druhé polovině dvacátého století. Suchánkovy grafické listy prozrazují, vedle bohaté imaginace a osobité poezie, mistrovské ovládání barevné litografie, která je jeho nejužívanější grafickou technikou. Zde dosáhl mezinárodního uznání – za svou tvorbu získal celkem 29 významných cen.
Do roku 2013 uspořádal 158 samostatných výstav v České republice i v zahraničí – v Holandsku, Belgii, Německu, USA, Japonsku, Švédsku, Dánsku, Polsku a na Slovensku. Zúčastnil se téměř 300 výstav, mimo jiné mezinárodních bienále grafiky – Lublaň, Krakov, Paříž, Terst, Grenchen, Buenos Aires, Frechen, Bradford, Biella, Rijeka, Segovia, Tokio, Heidelberg, Norimberk, Malbork, Lodž, Frederikshavn, Berlín, Miami, Toronto, Fredrikstad a Peking. Od sedmdesátých let minulého století byly jeho barevné litografie vystavovány v evropských galeriích, které prezentují moderní českou grafiku.
V oblasti grafického exlibris patří Vladimír Suchánek k nejvýznamnějším současným tvůrcům, pro sběratele z celého světa vytvořil více než 300 exlibris. V České republice je znám i knižními ilustracemi a návrhy poštovních známek. Svými pracemi je zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze, Albertina Wien, Rockford Art Museum a v řadě dalších veřejných a soukromých sbírek u nás i v zahraničí.
Martin Suchánek (* 13. července 1958 Mariánské Lázně) je český scenárista a režisér. Vyrůstal s rodinou v dětském domově v Ušovicích u Mariánských lázní, kde matka působila jako ředitelka. Otec, malíř a grafik Vladimír Suchánek, bezpochyby ovlivnil jeho výtvarné vidění světa. Po maturitě na gymnáziu Arabská v Praze (1977) pracoval rok jako asistent produkce v ČST v Praze a navštěvoval Večerní školu fotografie u Jána Šmoka (1976–77) a absolvoval KDT na FAMU (1983).
Vyprofiloval se jako autor dokumentárního filmu s citem pro dramatičnost a se smyslem pro vizuální exkluzivitu a výpravnost, která není u nás běžná. Využívá často hraných sekvencí a tvůrčí výraz jednoznačně ovlivnila praxe z reklam. Jeho filmy jsou monumentální velkorysým pojetím v rovině obsahové i formální, kterého dosáhl především vysokým nasazením svým a všech spolupracovníků, producentem počínaje a osvětlovači konče. Žánrově jde eseje či příběhové životopisy, přičemž až na reprezentativní a emotivní film o Obecním domě v Praze Secesní inspirace(1994) se tematicky dotýkaly světa vážné hudby. Šlo o poctivé a rozmáchlé portréty 4 českých muzikantů, z nichž každý jinak přispěl ke světovému hudebnímu dědictví: Legenda jménem Kubelík (1999); Antonín Dvořák – Deo Gratias (2001); Václav Talich – Sebevědomí a pokora (2004); Ecce homo – Bedřich Smetana (2004). Řadu završil středometrážní stylizovaný dokument o W. A. Mozartovi a jeho návštěvách v Praze Adieu Mozart (2005), který vznikl podle scénáře Zdeňka Mahlera a patří k nejoceňovanějším Suchánkovým snímkům (mj. Grand Prix na Arts&Film Telč 2006; Čestné uznání FITES 2006).
Suchánek nepřestává překvapovat profesionalitou nejen diváky, ale i odborné poroty festivalů. Jeho snímky, kromě zmíněného Mozarta, získaly řadu dalších cen. V posledních letech se intenzivně věnuje fotografii.
- odkaz na stránky -
